Pentagram zazáří, jak světlušek roje

Jiří Mrózek – sbírka poezie

 

 

 

Kaceny

priroda je vys, nez vis
nemusis myt svoje telo, chticem cpis a laskou
kterou poznas, zavonelo vytouzenou latkou
testosteron, endorfin stoupa tim vic, cim jsi bliz
nejen ony, ted uz chapes, ze ja nejsem Platon
nas je malo, kolik je hvezd, chci aby nas pribyvalo
dokud ziju, buduzu zit ja, rika dabluv zakon
az zemru, tak chci jit za nim a tohle je jedna z cest
tak pojd se mnou, tam jsme doma, najdu si te v podsveti
kdo zari jak pentagram, do nebe nepoleti

 

 

Zkurvyspino

Nejsmradlavejsi kanal
kde obrovske krysy mensi zerou
Jeste jsem neskonal
a uz se o mou zdechlinu perou

Ale ja z nej vylezu
a objevim se u drezu
u tebe doma

A me aroma
omami te. Hnilobny pach
meho nemyteho pohlavi
a tvuj zrnity cernohnedy strach
jen a jen tebe otravi

Mi nijak neublizi
Ty pojdes, cype

Krysy uz se blizi

Uz chcipe
tvuj fotr
ten zaostaly zmrd

tak fofr
je cas na vasi smrt

 

 

Ptaci

sel jsem, zvan celym svetem
stale dal, nahodou na krizovatkach veden
jenomze pak musel se rozloucit s letem
vsiml si, jak jen lehce jsem oden
takovy maly nedostatek zdomacnelych
ktery vsek nebezpecny nasledek ma
tak zapsal jsem se na lod a jel na jih
tam v zime nemrzne a vnoci je tam tma
ale na cestach vali se kusy uhli
chodi se tam po svych
kazdy je stejne maly
maji uplne stejny smich

 

 

Labuti pout

barevne listi v ocich ti podzim pripomelo
v poledne jsi lezel na trave a delal, ze jsi sam
na kolik takovych jako ty se uz davno zapomelo
nezustalo po nich vubec nic, nekecam
                                                                                
az na prazdny, cisty demizon
kam znova naleje nekdo vino
k tomu treba jeste ten suchy klacik, co vypada v seru jako velky skorpion
v pokoji, v uplne tme, pri svici, haze nadherne stiny jako kino
                                                                                
ale zase po tobe nebude ani nic schazet
proste te prikryje snih, jak perina
vezme si, co sis pujcil, kdyz nemel jsi cim hazet
ty skoncis, ve chvili, kdy neco nekde jinde zacina
                                                                                
pentagramem z dutych proutku proleti tvuj vysledek
a kdyz to vyjde, a ono to vzdycky vyjde, nezustane dole
v tu chvili je jasne vse, az na to co je pricina a co dusledek
a nova pesina je houstim proslapana, cerstva, jak jarni pole

ty's byl prvni, ale je zvlastni, ze o nich budou ty knihy
pujdou po pesine, mezi tresnemi, tou vuni
uvidi, co's videt chtel ty, nekdy tehdy
nevsimnou si, ani toho, ze na tvari maji pihy
jako klidna reka se jim to bude jevit
nevsimnou si, ze se vlastne topi v tuni

pak nekdo zakasle a oni se leknou
nadechnou se a vdechnou vsechno to barevne svetlo
ven z nich vyjde zmuchlane peri
ktere tobe davalo cely zivot teplo
kolena se jim podlomi a oni kleknou
                                                                               
za dvermi domku, kam dosli, vlastne se dovezli
se rozsviti do oranzoveho platna odeny lampion
otevre knihovnik a vezme si z jejich dlani
ty kousky mapy vyryte v ruzovobile pokozce
a rekne, at pockaji, po chvili da jim jejich knihu
a rekne jim... pritom oni ani nevi, kdo je ucil mluvit
proste si jen vsimli, ze maji vpredu takovy maly amplion
a rekne: ted to musis zapomenout, vsechno
jako student latku po zkousce
vrat se, odkud jsi prisel, podle stop odnekud z jihu
                                                                               
a oni se budou muset vratit
tam, kde snazili se navazat provaz na ten tvuj
na ten tvuj, tak tenky
az doufas, ze vazne zadna dalsi strana
spojena s tou tvoji
neni
slova se zacnou z papiru tratit
prazdne stranky jim reknou: mej svuj!
nakresli, ale jen po zrcadle spickou rtenky
at se v duleziteho, chladneho pana
ktery se sam boji
nepromeni

nezne, nezne kracet se ucte... na spicky naslapujte
a rozhlizejte se, neuvidite-li znameni, jez rekne vam, kudy dale
od studanky na vrcholu skaly kracejte
potom kolem potoka v udoli, kteremu rikejme treba udoli ospaleho krale
a rekou proplujte, az k mori, kde kazdy musi, ale
tam cesta nekonci
z more stoupa para
sklenene banky krehkyh presypacich hodin se pak otoci
a z konce podzimu bude zacatek jara
nerozbij je, pamatuj...
                                                                               
na spicky naslapuj

 

 

Zamecka svice

na asfaltovem chodniku stal napis, napsany kridou

s datem doporucene spotreby do pristiho deste

vyrobce vedel, ze silne boure prijdou

ale nebyl na to pripraven jeste

 

byla mu zima, tak byl sprosty

cely den  sbiral svetlo do sveho lampionu

usinal potme, jen hvezd bylo spousty

v usich mel ozvenu zaslechnutych tonu

 

v tom polosnu zni snad i lip, rikal si

nektere pisnicky musis si naposlouchat

sirky adl do boty, aniz by zapalil si

na zahly knot svice bude snad az rano cervanky chytat